Vzpomínka na pana prezidenta Václava Havla

Důstojné rozloučení s Václavem Havlem

Dnes uplynul právě jeden rok od skonu našeho pana prezidenta Václava Havla. Během několika tehdejších dnů smutného loučení se uskutečnilo mnoho důstojných aktů. Patřil k nim také slavnostní smuteční průvod, v němž po dlouhých desetiletích kráčeli státní koně – starokladrubští vraníci. Před rokem k tomu vyšel následující článek v časopise Jezdectví.

Pana prezidenta V. Havla vyprovázeli starokladrubští vraníci

V neděli 18. prosince 2011 zasáhla většinu našeho národa i světa velmi smutná zpráva o úmrtí jednoho z nejdůležitějších mužů 20. století. Pan president Václav Havel byl nejenom významným státníkem, dramatikem, humanistou, filosofem, ale i odvážným disidentem a zásadovým člověkem. Rozloučení s ním se neslo v duchu prvorepublikové tradice.

Václav Havel a koně

Pan Václav Havel měl krásný vztah k lidem, k přírodě i ke zvířatům. Co se týká nás lidí, tak ho určitě dlouhodobě charakterizujeme jako humanistu. Svůj vztah k přírodě vyjadřoval například tím, že se velmi rád uchyloval na Hrádeček, který leží v poměrně nedotčené přírodě. Zvířata určitě miloval, sám vlastnil psy, se kterými často chodil na procházky. Koně mu byli určitě také sympatičtí, neboť v začátcích svého presidentování měl v Lánech tendence věnovat se po vzoru pana presidenta Masaryka jízdě na koni. Možná, že mnozí z vás, čtenářů Jezdectví, jste měli příležitost se s ním a s vašimi koňmi setkat. Velmi dobře věděl i o kladrubském hřebčíně a těžko říci, zda-li ho kdy napadlo, že by ho při poslední cestě vezli starokladrubští vraníci.

Ceremoniál

V souvislosti se státním smutkem, převozem a pohřbem Václava Havla si můžeme velmi dobře vysvětlit pojem ceremoniál. Na jednu stranu je to již výraz archaický a zdálo by se, že i časově překonaný. Z druhé strany bylo zjištěno, že tu určitý zaběhlý či psaný pořádek a posloupnost věcí při takových záležitostech jako je státní pohřeb chybí.

Starokladrubští koně byli od svého prvopočátku chováni jako koně ceremoniální. Měli sloužit panovnickému dvoru pro předem dané a psané zvyklosti při mnoha státnických úkolech. Habsburkové vycházeli z ceremoniálu španělského, neboť tam na počátku 16. století měli vlivné příbuzné s velmi přísnými pravidly výchovy, mravů i řízení státu či církve. Ceremoniály byly stanoveny pro svatební a pohřební záležitosti, pro příjezdy panovníka do hlavního či významného města monarchie, pro vítání příjezdu jeho manželky, pro uvádění cizích panovnických návštěv nebo jejich velvyslanců a pro mnoho dalšího. Vše bylo přesně popsáno.

Když skončila svou éru v roce 1918 Rakousko-Uherská monarchie, byly mnohé části původního ceremoniálu převedeny i do protokolu nové Československé republiky. Velmi se o to zasloužil Dr. Jiří Guth – Jarkovský z Heřmanova Městce, který měl na starost nový protokol a také byl zakladatelem Čs. olympijského výboru. Díky jeho snahám se naši sportovci včetně jezdců zúčastňovali OH od roku 1924.

Státní pohřby republikové

Z médií jsme se v průběhu předposledního prosincového týdne dozvěděli, že republikové státní pohřby byly vystrojeny našemu prvnímu presidentovi a ikoně našich praprarodičů Tomaši Garrigue Masarykovi, dále presidentu Edvardu Benešovi, Klementu Gottwaldovi, Antonínu Zápotockému a Ludvíku Svobodovi.

Rakev s T. G. Masarykem vezli na houfnici,  kterou táhlo šestispřeží tmavých teplokrevných koní. Bohužel v roce 1937 již nebyli k dispozici starokladrubší vraníci, kteří by tuto službu mohli vykonat a tou dobou pan prof. Bílek již dávno připravoval plány na realizaci regenerace starokladrubského vraníka. Kupodivu mu v tom mj. pomohl i vznik 2. sv. války a zastavení dovozu oldenburských koní.

Státní pohřby císařské

Posledním státníkem, kterého vezli starokladrubští vraníci,  byl v roce 1916 císař František Josef, jenž stál v čele Rakousko-Uherské monarchie od roku 1848. Jeho následník císař Karel I., který nám vládl dva roky, se již dočkal jen rozpadu monarchie a zemřel velmi mlád roku 1922 na Madeiře – navíc nešťasten z vývoje situace po roce 1918. Ač byl již moderní a pokrokový, doba mu nepřála. Takže pohřebního průvodu se starokladrubskými koňmi se nedočkal.

Jeho manželka císařovna Zita ho přežila o 67 let. Zemřela v roce 1989, což bylo také příliš brzy na to, aby ji vezli kladrubáci. Tehdejší organizátoři významného pohřbu mi později sdělili, že nebylo možné zapůjčit si starokladrubské koně v socialistickém Československu a už vůbec ne do jednoho týdne. Císařovnu Zitu tak ve smutečním kočáře táhli černí teplokrevníci z Rakouska.

V loňském roce odešel i poslední následník rakouského trůnu Otto Habsburský. Dosáhl požehnaného věku, zemřel téměř v 99 letech. Loni v létě v červenci měl ve Vídni pohřeb. S napětím jsem očekávala, jak se situace vyvine a zda-li se realizuje již možný akt, aby jeho rakev byla tažena našimi vraníky. Zřejmě se nesetkaly příslušné ideje a ač byl pohřeb důstojný, tak jeho rakev jela na vozíku přikrytém rakouskou vlajkou, z pod níž vykukovala bantamová kolečka…

Auto a vraníci

Záležitost převozu pana Václava Havla se šestispřežím nebyla nikterak daná a jasná. Kladrubský hřebčín nabídl své služby, řada koňařů podpořila tento záměr svými kontakty a zaúřadoval i Vojenský historický ústav. Představitelé státu pak rozhodli, že se částečně navrátí k prvorepublikové tradici. Tak se smuteční průvod skládal ze dvou částí, v té první byl Václav Havel vezen v pohřebním mercedesu s pardubickou značkou a následně se šestispřežím starokladrubských vraníků z Pardubického kraje.

Příjezd do Prahy

Šestice vraníků ustájených v Heřmanově Městci přicestovala do Prahy již v předvečer akce a to v úterý odpoledne. Večer probíhala zkouška a nácvik právě vytvořeného ceremoniálu. Výjezd, řazení a průvod se vyzkoušel dvakrát, celá akce trvala poměrně déle, aby se eliminovaly možné nepřesnosti. Noc strávili koně, jezdci a doprovod ve Velké Chuchli.

Ve středu ráno již před půl devátou dorazil trambus se šestkou přímo před nádhernou barokní Loretu na Hradčanech,  kde dostal místo na zaparkování. Koně sešli z auta, byli dovyčištěni a postrojeni.

Tým

Národní hřebčín vyslal na tuto vlastenecky a novodobě historicky nejvýznamnější státní akci pro starokladrubské koně spolehlivé zaměstnance. Na podsedních koních později jeli Jiří Nesvačil, Jaroslav Kalous a Radek Nesvačil. Z druhé strany spřežení doprovázeli Vlastimil Zoul, Vlastimil Kadlec, Karel Valášek a Oldřich Sojka. Na vše dohlížel ředitel hřebčína Ing. Jan Höck a jeho náměstek Petr Vozáb.

Základ koní v zápřeži tvořili vraníci, se kterými úspěšně sportovně závodí Radek Nesvačil a k nim se přidali ještě další. Celkem šestici tvořili následující koně:  Sacramoso Pavia VI-17, Sacramoso Montana XLIX-50, Sacramoso Elida XLVII-13, Siglavi Pakra Rosanera III-45, Solo Xantora XVII-27, Sacramoso Evera XLIX-28.

V kasárnách

Na nádvoří kasáren, které vznikly podle římského vzoru na přelomu18. a19. století, již čekala lafeta nebo-li houfnice, na níž byla kdysi vezena rakev pana presidenta Masaryka. Tato lafeta byla vyrobena v roce1921 apatřila 8. dělostřeleckému pluku v Opavě. Každá houfnice mívala tzv. dělovou knihu a v této byl údaj, že lafeta za svůj život najela 5 tisíc kilometrů. Po jejím využití k významnému pohřebnímu účelu stála od roku 1938 v depozitáři Vojenského historického ústavu v Praze – Karlíně.

K této houfnici byla postupně připražena celá šestka. Koně po levé straně stáli v postrojích se sedly na hřbetech.

Když se smuteční průvod, který vycházel z Anennského náměstí, dostal až na Hradčany, byla právě na nádvoří kasáren velmi důstojným způsobem přenesena rakev s ostatky V. Havla na lafetu děla a zahalena do státní vlajky. Před desátou hodinou nasedli jezdci na podsední koně a úderem desáté vyjelo smuteční spřežení z brány kasáren směrem k Pražskému hradu. Z nádvoří vyprovázela svého zesnulého muže jeho choť Dagmar Havlová s rodinnými příslušníky, president republiky Václav Klaus, premiér Petr Nečas, předsedkyně parlamentu Miroslava Němcová a předseda senátu Milan Štěch.

Cesta k Hradu

Veřejnosti byl uzavřen prostor před kasárnami, ta se mohla se svým světově uznávaným státníkem rozloučit až na Hradčanském náměstí. Smuteční průvod tvořilo nejen kladrubské spřežení, ale i oddíly vojáků z nejrůznějších míst naší země se zástavami současných i historických vojenských oddílů. Když se vraníci s panem V. Havlem přiblížili ke vstupní bráně na první hradní nádvoří, přihlížející spontánně naposledy zatleskali našemu velkému vzoru a symbolu demokracie a humanismu. Na druhém nádvoří došlo k sejmutí rakve s V. Havlem a jejímu přenesení do Vladislavského sálu.

Koně i jezdci vše zvládli výborně a určitě to nebylo jednoduché, když mnohatisícové shromáždění začalo najednou tleskat. Do toho pršelo a cesta byla kluzká jak po kostkách, tak po dlažicích na nádvořích – ovšem Radek Nesvačil před tím překoval všechny koně na gumové podkovy.

Pocty

Pro Národní hřebčín bylo poctou, že jeho koně mohli posloužit při nejvýznamnější státní smuteční ceremonii posledních mnoha desetiletí a že mohli vézt právě Václava Havla.

S uskutečněním této záležitosti by byl jistě spokojený i Dr. Guth – Jarkovský nejen proto, že se nově a rychle zrealizovaný protokol výborně zvládl, ale i proto, že v něm hráli významnou roli koně ustájení v jeho rodném Heřmanově Městci.

Velkou satisfakcí by byl tento slavnostní smuteční průvod i pro pana profesora Františka Bílka, díky němuž povstali starokladrubští vraníci jako Fénixové z popela. Státní ceremoniální koně mohli po mnoha desetiletích opět pomoci ve významné státní službě a dodat ji důstojnost, kterou si československý a český  president pan Václav Havel zasloužil. Při ohlédnutí do historie to byly pocty, které jsou srovnatelné s poctami královskými a císařskými.

Lenka Gotthardová

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktuality a jeho autorem je LG. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.