V jednom z posledních pražských zájezdních hostinců poblíž Národního divadla se 15. února 1931 narodil plavec, jezdec, sedlář, trenér a rozhodčí pan Karel Roubal.  Muž, který závodně hrál v první lize vodní pólo, aktivně jezdil na koních a jako znamenitý sedlář a trenér mohl podle zakázek hodnotit jezdce: „Kde chybí umění, nahradí to řemení“.

     Jak mohla být životní pouť sedláře Karla Roubala přímá a mnohonásobně prospěšnější pro stovky či tisíce koní a lidí, nebýt čtyřiceti ztracených let v socialismu, která jsou ještě dnes schopni někteří všehoschopní obhajovat. Právě když se K. Roubal vyučil ve váženém pražském sedlářství Gabriel & Mikulanda na Národní třídě a chtěl se začít věnovat svému vysněnému povolání, přišel rok 1948.

      Krátce tedy pracoval v sedlářském družstvu a poté dva roky strávil – místo na vojně – v dolech v Břežánkách u Mostu v táboře PTP (Pomocný technický prapor = Vojenský tábor nucených prací, viz Švandrlíkovi Černí baroni, ale nebyla to taková legrace jako ve filmu). Druhou polovinu padesátých let se mu podařilo pracovat v téměř jediném a po celé zemi známém „Specielním sedlářství“ u pana Františka Vojíře. Toto sedlářství existovalo až do konce osmdesátých let v Praze v Maiselově ulici, kde plynule přešlo v obchod s jezdeckými potřebami paní Hany Mikoláškové. Na konci padesátých let se Karel Roubal oženil a bohužel sedlářský plat vůbec nemohl uživit jeho rodinu, a tak na deset let přesedlal na práci řidiče z povolání – ovšem pro jezdecký klub.