• zemský hřebčinec, kočárovna, starobylá města, překážkové dostihy

Milí přátelé,

při jarní exkurzi do Švýcarska jsme se domluvili, že bychom stihli ještě na podzim cestu na dostihy do polské Vratislavi. V mezičase se mi podařilo dát dohromady program, ubytování a vše podstatné k naší cestě, takže se máme opět na co těšit. Týden po Velké pardubické se ve Vratislavi (Wroclawi) koná významný překážkový dostih Crystal Cup, který je součástí celé série takových dostihů (je tam započítána právě naše VP, steeplechase ve Waregenu (BEL), Cheltenhamu (GBR) a na dalších místech). Zážitky z dostihů doplníme zážitky ze stájí, kočárovny a kulturních míst jižního Polska. Akce bude dvoudenní 18. a 19. 10. 2025.

Zemský hřebčinec v Ksiazi je vedle saského Moritzburgu naším nejbližším státním hřebčincem na území Polska, kousek nad Náchodem u města Valbřich. Dlouhodobě zde chovají těžké teplokrevníky na podkladě oldenburské krve, nyní je nazývají slezskými teplokrevníky (šlonzáky). Stáje hřebčince jsou vystavěny v druhé polovině 19. století v typickém hrázděném stylu. Nedaleko hřebčince je druhý největší zámek v Polsku rovněž zvaný Ksiaz. Dlouhá léta se na něj úplně zapomínalo, nyní je velkým turistickým lákadlem.

Při cestě do Vratislavi pojedeme přes Svidnici, odkud pocházela třetí manželka císaře Karla IV. Anna Svídnická, matka krále Václava IV. a jinak velmi inteligentní a oduševnělá žena. Zde však navštívíme unikátní dřevěný kostel, který pochází z období po Vestfálském míru (1648) a je zapsán na seznam UNESCO.

Pak zamíříme do městečka Galowice, kde je velmi hodnotná kočárovna. Patří panu Tadeuszovi Kolaczovi, který se intenzivně věnuje disciplíně zvané Tradizionellefahren neboli tradiční či klasické soutěže spřežení a účastní se naší soutěže klasických zápřeží v Kroměříži (letos 3. víkend v září). Podařilo se mu dát dohromady velkou kolekci kočárů a jejich příslušenství. Zároveň se hned vedle kočárovny budeme moci navečeřet. Pak přejedeme do hotelu, kde budeme bydlet ve dvoulůžkových pokojích.

Neděle dopoledne bude patřit prohlídce historického centra Vratislavi, neboť je to velmi starobylé kulturní centrum Slezska a je tam skutečně co obdivovat. Následovat bude krátká cesta na dostihovou dráhu do Partynic, kde strávíme celé odpoledne na dostizích. V Polsku bylo a je kupodivu velmi málo dostihových drah – Partynice, varšavský Sluźewiec, Sopoty a občas menší spíše tréninkové dráhy. Nechť se Vám akce líbí.

Sobota 18. 10.

8.00 – odjezd Kladruby nad Labem od pošty

8.30 – odjezd Pardubice od hlavního vlakového nádraží

11.30 – 13.30 – návštěva Zemského hřebčince v Ksiazi

14.30 – 15.30 – Svídnice – unescový dřevěný kostel

16.30 – Galowice – prohlídka kočárovny

18.00 – večeře v Galowicích

20.30 – příjezd do hotelu ve Vratislavi

Neděle 19. 10.

7.30 – 8.30 – snídaně v hotelu

9.00 – 11.00 – prohlídka starobylého centra města Vratislav

11.30 – příjezd na dostihovou dráhu do Partynic u Vratislavi

Kolem 17.30 odjezd domů

Kolem 21.00 – příjezd do Pardubic, následně za půl hodiny do Kladrub n. L.  Kromě časů odjezdu jsou další časy hlavně orientační.

Cena exkurze činí 4800,- Kč. V ceně zájezdu je zahrnuto: cesta kvalitním dálkovým autobusem DPMP, 1x ubytování, 1x snídaně v hotelu, 2x oběd a 1x večeře formou balíčku, 1x večeře v Galowicích, všechny vstupy do objektů (dostihy jsou zdarma), průvodcovské služby, cestovní pojištění u Generali Česká pojišťovna a různé drobnosti. Platba probíhá až v autobuse.

Přihlášky posílejte do 31. 7. 2025, a to písemně na mail: lenka@gotthardova.cz. Uveďte, prosím, jméno, plnou adresu, rodné číslo (kvůli pojištění), telefon, mail a místo nástupu. Po tomto závazném přihlášení Vás prosím o Vaši jistou účast.

Již se na cestu s Vámi opět moc těším.

LG

V současné době je asi největším příkladem dlouhověkosti a pracovitosti britská královna Alžběta II. Pokud se porozhlédneme okolo sebe, najdeme pár přátel, kteří pracují i po osmdesátce či devadesátce. K těm „mladším“ patří například dostihový trenér pan Jaroslav Drlík z Velké Chuchle, k těm starším chovatel koní a neúnavný pracant pan Krakonoš Vladimír Pechan z Hrádečku u Trutnova nebo náš oslavenec, stále aktivní zvěrolékař pan MVDr. Jiří Rajman z Pardubic.

Se svou odbornou činností začal již na Vysoké škole veterinární v Brně, když tam v roce 1951 nastoupil na studia a absolvoval mnohé praxe. A tuto činnost vykonává dodnes! Kdo se přes 70 let aktivně věnuje svému oboru, důchod nedůchod? Několikrát v týdnu je pan doktor na své základně – v ordinaci v Pardubicích – Popkovicích, kam za ním lidé přinášejí či přivážejí svá zvířátka. Mnohdy za nimi pan Dr. Rajman jede třeba vlakem nebo s přáteli autem. Ještě sám zvedá koním končetiny a kontroluje podkování nebo jiný problém s kopytem… To je úžasné.

Aktivní hipolog, veterinární lékař a vynikající chirurg, organizátor, přednášející a velký optimista – Jiří Rajman se dne 8. srpna 2022 dožívá 90 let. Většina koňařů si jeho osobnost spojuje hlavně s Velkou pardubickou, tamní veterinární klinikou či s přednáškovými hipologickými dny. Dlouhodobě se specializoval na chirurgii, pohybový aparát a nemoci očí, hlavně měsíční slepotu. Navíc dlouhá léta, a to ještě i v současné době, je na mnoha jezdeckých závodech v okolí Pardubic oficiálním veterinářem.

Dodnes se intenzivně zajímá o veškeré dění související s koňmi. Dříve se široká jezdecká veřejnost mohla s MVDr. J. Rajmanem setkávat i na jeho populárně odborných přednáškách v rámci výstav Kůň v Lysé nad Labem. Zájemci o informace z oblasti anatomie a fyziologie koní či veterinární medicíny mívali tak výbornou příležitost poslechnout si v Lysé zasvěcený odborný výklad doplněný bohatým zážitky z praxe. A těch bylo opravdu hodně.

Z Bydžova do Pardubic

Jiří Rajman pochází od Nového Bydžova. Jeho dědeček měl dříve koně a pro ně nejrůznější postroje. U některých byly připevněny rolničky a zvonečky, jejichž romantické cinkání malému Jiřímu zcela učarovalo, což byl minimálně jeden z důvodů, proč se chtěl věnovat pouze koním. Jeho otcem byl Jan Rajman, maminka se jmenovala Marie. Doma měli hospodářství a malý obchod. Po roce 1948 jim všechno znárodnili. Sestra Ludmila, která již bohužel zemřela, pracovala v textilním průmyslu.

Reálné gymnázium absolvoval v Novém Bydžově v roce 1951 a potom nastoupil na Vysokou školu veterinární do Brna. Během studia je posílali na řadu praxí a v roce 1956 se dostal do Vojenské veterinární nemocnice do Pardubic. To mu bylo užitečné po dokončení školy, protože v padesátých letech bylo běžné, že se absolventi škol posílali do práce na tzv. umístěnky a velmi často to bývalo do odlehlých pohraničních oblastí naší země. Jiří Rajman měl štěstí, nejdříve se dostal do Vysokého Mýta, potom na čtyřměsíční praxi na okres Chrudim a od 1. 1. 1957 nastoupil do veterinární nemocnice v Pardubicích, kde strávil většinu svého pracovního života a řadu let této instituci šéfoval.

Veterinární nemocnice

Pardubická veterinární nemocnice požívala v 50. – 80. letech stejné vážnosti a věhlasu jako později brněnská veterinární klinika.

K tomu Dr. Rajman vysvětluje: „Z původní velmi dobře vybavené 1. armádní veterinární nemocnice se stala krajská nemocnice s širokou sítí veterinárních pracovišť. Bylo zde výborné vybavení i díky tzv. kořistním přístrojům, které zde zbyly po válce po německé armádě. Řada přístrojů sloužila jako vzor i největšímu českému výrobci zdravotnických a veterinárních přístrojů Chiraně. Byly zde například i zubní soupravy s vrtačkou a vodním chlazením (vyrobené před 70 lety!) nebo „válečná“ mazání na kopyta, která vydržela až do 70. let… Bohužel počátkem devadesátých let se všechny přístroje likvidovaly a v bednách se vyhazovaly do šrotu. Všeobecně se ví, kdo tou dobou nemocnici šéfoval. Mohlo to přijít alespoň do muzea…

V roce 1958 nám vystavěli nový areál, kde bylo porodnické oddělení, interna a velká podkovárna. Vynikajícím oddělením byla chirurgie či reprodukce.

V 60. letech se rozjela práce laboratoří na velmi dobré úrovni. Součástí nemocnice se stal Státní veterinární ústav, který později zabezpečoval laboratorní práce pro velkou část republiky.

Počátkem 90. let se mi podařilo usídlit do nemocnice Katedru biologických věd Univerzity Pardubice.“

Původní vojenská veterinární nemocnice sídlila ve Štrossově ulici v blízkosti Nemocnice Pardubice. Dnes z ní zbývají jen malé části, protože celý areál byl v průběhu posledních 30 let rozparcelován, prodán a zastavěn…

Praxe

V pardubické veterinární nemocnici byla laťka v množství, a především v kvalitě poskytovaných služeb nasazená velmi vysoká. Praxi zde absolvovalo mnoho veterinářů, kteří nastoupili vojenskou službu v Pardubicích. Stabilně tu bývalo dvacet zvěrolékařů z nejrůznějších koutů Československa.

Denně se tu kvůli operacím pokládalo až 8 koní. V 70. letech bývalo v nemocnici kolem 80 zvířat, z toho 40 koní a malá zvířata se evidovala, ale nepočítala. Nemocnice si svážela pacienty sama, objednávky byly často 3 až 4 týdny dopředu, protože nemocnice byla stále naplněná…

Kromě toho se Dr. Rajman zúčastňoval řady výjezdů za nemocnými nebo zraněnými koňmi, jezdíval na více než 50 míst, ke kterým patřily stáje v Mimoni, Třeboni, v Kladrubech n. L., Slatiňanech, v Humburkách, v Novém Městě pod Smrkem, Pecínově, v Praze, dále stáje na Plzeňsku, v jižních a severních Čechách… Na Pecínově léčil např. vítězku VP z roku 1965 Mocnou, která byla dosti nepřístupnou pacientkou. K dalším léčeným „pardubickým“ koním patřili například Cavalet, Óda, Komandír, Valencio, Malba, Metál, Silex, Lítost, Lukava, Paseka, Koran, Listr, Forman, Sagar, Festival, Železník a množství dalších.

V 70. a 80. letech se Dr. Rajman zúčastňoval i zajišťování výběru chovných nebo dostihových koní v zahraničí – v NDR, v Maďarsku, v Irsku, Rakousku či Švýcarsku. Ze Švýcarska se podařilo dovézt na Pecínov Jiřímu Holíkovi st.  Walzerköniga, z Rakouska byl pro JZD Vlachovice dovezen na radu Dr. Rajmana Sectori (po Secretariat).

Podkováři

V nemocnici byla vybudována velká podkovárna, která měla čtyři výhně. Ke stabilním zaměstnancům patřili minimálně tři podkováři. V 70. a 80. letech organizoval Dr. Rajman v nemocnici pravidelně podkovářské kurzy, které trvaly tři měsíce. Kolem dvaceti účastníků se připravovalo teoreticky i prakticky na závěrečné zkoušky. Později Dr. Rajman navázal spolupráci se Středním odborným učilištěm podkovářským v Jaroměři.

Dlouhodobě spolupracoval MVDr. Rajman s panem podkovářem Josefem Hlaváčkem. Oba byli mistři svého řemesla a kdo je zažil, dodnes na ně s úctou vzpomíná. I Josef Hlaváček vyškolil mnoho svých následovníků. Oba dva rádi a nezištně předávali své zkušenosti svým přátelům, kolegům a všem dalším, kteří to potřebovali.

Hipologické dny

Město Pardubice si pořádání Velké pardubické vždy velmi považovalo. V době jejího pořádání bylo slavnostně vyzdobeno a díky nápadu Jiří Rajmana se podařilo zorganizovat i soutěž ve výzdobě jednotlivých výloh. Dnes se na to trochu zapomíná…

V předvečer Velké pardubické a někdy i více dní před ní, pořádal od roku 1970 dr. Rajman společně s mjr. Milošem Svobodou a s dalšími spoluorganizátory hipologické přednášky. Oblíbenost i návštěvnost těchto akcí bývala velká. Mezi přednášejícími byli nejenom naši významní jezdci, trenéři, veterináři a hipologové, ale i zahraniční specialisté, což bylo v době do roku 1989 vzácnou příležitostí k získání těžko dostupných informací z dostihového, chovatelského či veterinárního světa „za železnou oponou“. V polovině 90. let se však vytvořila zvláštní situace, která těmto dnům příliš nepřála, a tak vlastně ke škodě příznivců koní zanikly.

Veterinární lékař na dráze

Při každých jezdeckých závodech nebo dostizích musí být přítomen službu konající veterinární lékař. MVDr. J. Rajman byl k této službě přizván jako mladík již v roce 1956. A od té doby zastával tento post pravidelně až do roku 1993, takže je dle velkopardubických statistik stoprocentně jediným veterinářem, který takto dlouho zastával funkci veterináře v rámci VP.

Třebaže celodenní služba obnášela dříve 100 – 200,- Kč a řidiči z pardubické veterinární nemocnice dostávali 38,- Kč na den, dělali by to i zadarmo. Všichni měli koně natolik rádi, že to byla záležitost hlavně citová, osobní, ale i prestižní.

Také si můžeme ještě připomenout, že další velmi vážená osobnost Velké Ing. Jiří Šindler získal zase primát v počtu startů Velké pardubické, startoval ji do roku 1965 do roku 1998. A tito dva pánové spolu vedli dlouholetý gentlemanský souboj, který vyústil ve dva velké osobní rekordy. Jiří Šindler startoval Velkou 33x a dr. Rajman konal veterinární službu na VP 37x!

Rodina

Při vší práci se Jiří Rajman stihl oženit s paní Annou. Měli spolu dva syny. Miloš šel částečně ve šlépějích svého otce, ale na rozdíl od něho neléčil zvířata, ale lidi. MUDr. Miloš Rajman je významným chirurgem Pardubické nemocnice. Prošel si také praxí u pana Prof. MUDr. Pavla Pafka, DrSc., jednoho z nejlepších břišních a hrudních chirurgů v naší zemi. Druhý syn Jiří vystudoval průmyslovou školu se specializací na elektrotechniku. Řadu let pracoval pro firmu Philips, kde se věnoval zabezpečovací technice především kulturních či církevních objektů. Pan Rajman má několik vnoučat, vnučka Anička je již pátou Annou v řadě ze strany matky. Vnučka Evička těší svého dědečka nejvíce, protože by ráda studovala na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně.

Přátelé

Jiří Rajman se v průběhu doby setkával také s velmi zajímavými a většinou odvážnými lidmi – koneckonců, kdo startuje ve VP, musí být odvážný. Někteří však byli odvážní i politicky a k těm patřil Mjr. Franjo (František) Aubrecht (1896 – 1985). Pocházel z Chorvatska, 11x startoval ve VP a získal řadu předních umístění. Bojoval velmi statečně již v 1. a ve 2. sv. válce a také proti komunismu. Zapojil se i do akce Silver A, naštěstí vše přežil. Velmi často spolu rozmlouvali o koních.

V kontaktu byl také s Josefem Břečkou, úspěšným militaristou a dostihovým jezdcem. Ten jezdil vynikající klisnu Ódu, která vyhrála MČR ve všestrannosti na Albertovci a o několik let později byla čtvrtá ve Velké. Před VP právě v roce 1982 lehce okulhala, ale díky pomoci a radám Dr. Rajmana se dala rychle do pořádku a dosáhla onoho výborného umístění.

Mezi jeho věrné přátele patří pan MVDr. Jaromír Bílek z Kunvaldu, obětavý veterinární lékař se zaměřením hlavně na velká zvířata a koně. Jeho prastrýcem nebyl nikdo jiný než slavný pan Prof. MUDr. PhDr. František Bílek, DrSc., zachránce starokladrubských vraníků a mnoha dalších plemen hospodářských zvířat. Často si spolu telefonují a občas pan Dr. Bílek jezdí s panem Dr. Rajmanem po návštěvách v okolí Žamberku a společně pomáhají ještě mnoha koním. 

Pan doktor Rajman má tolik vynikajících přátel, kamarádů a známých, že by bylo těžké je zde všechny vyjmenovat. Myslím, že mu však všichni přejí hodně zdraví, spokojenosti a stálého optimismu, který je také důležitou součástí jeho života. Vážený pane doktore, díky za Vaši celoživotní práci pro naše velké či malé čtyřnohé přátele.

Lenka Gotthardová

PS. Článek vyšel na Equichannel.cz a také v novinách Pernštejn k významnému životnímu jubileu pana doktora. Ten nás však nyní opustil v úterý 27. května 2025. Žít ale bude v našich myslích díky velkému množství zážitků, příběhů a péči o naše čtyřnohé kamarády.

FEI, nejstarší hřebčín v Evropě, nádherné Alpy jako kulisy pro koně a kočáry

Milí přátelé,

tentokrát mi trvala příprava akce velice dlouho, a to hlavně kvůli drahému ubytování ve Švýcarsku. Projela jsem osobně, a hlavně také na internetu mnohá místa, až se téměř vše již sešlo a mohu Vám poskytnout většinu základních informací.

Termín akce je tradiční, a to druhý květnový víkend, včetně využití volného dne v týdnu: 7. – 11. 5. 2025, stačí tedy pouze 1 den dovolené o:).

Středa 7. 5.  – odjezd

        20 30 hod. – Pardubice – Hl. vlak. nádraží

        21.05 – Kladruby n. L. – pošta

        22.10 – Praha – Černý Most u Hornbachu

        23.30- Plzeň – Hl. vlak nádraží

Program máme bohatý a bude začínat návštěvou známého švýcarského muzea koní, kde jsou ctěny tradice, v La Sarraz. To leží asi půl hodiny od vyhlášeného švýcarského a celosvětového sídla olympijských a mezinárodních sportovních organizací, Lausanne. Toto přibližně 140 tisícové město má více než 4000 let starou historii a nesmírně zajímavou současnost. Mj. zde sídlí Mezinárodní olympijský výbor, a hlavně také Mezinárodní jezdecká federace. FEI bychom měli navštívit a dozvědět se přímo na místě, jak tam probíhá provoz a organizace celosvětového jezdeckého sportu. S ohledem na čas, uvidíme, zda ještě stihneme olympijské muzeum.

Následovat totiž bude přejezd do Francie a ubytování v hotelu v menším městečku Pontarlier  Zde strávíme dvě noci, dvakrát se tu i navečeříme a nasnídáme.

V pátek bude na programu návštěva nejvýznamnějšího švýcarského chovatelského střediska, a to Národního hřebčína v Avenches, kde je hlavním chovaným plemenem freiberský kůň (v původním chladnokrevném typu a také i v moderním jezdeckém). Každopádně zástupci tohoto plemene byli k vidění i v Kladrubech n. L. během Rudolfova poháru.  Hřebčín Avenches je velmi zajímavým místem, kde se věnují chovu, sportu i veterinárnímu výzkumu a v těsném sousedství je vybudována dostihová dráha, jenž je tribunou spojená se sportovním kolbištěm. Město je prastaré a nachází se v něm římský amfiteátr.

Odpoledne navštívíme hlavní město Bern, kde sídlí organizace NPZ – což je národní centrum koní a jezdeckého sportu. Pracuje v něm vicemistr světa v soutěžích dvojspřeží pan Beat Schenk, kterého určitě velmi dobře známe z mezinárodních závodů spřežení a ten se nám bude osobně věnovat.  Později odpoledne se opět budeme vracet do Francie.

V sobotu na nás bude čekat náročnější program. Nejprve navštívíme kočárovnu v Rothenburgu nedaleko Luzernu, kde nás její majitel pan MVDr. Franz Knüsel seznámí se svou stále se rozšiřující sbírkou. Díky jeho spolupráci s mezinárodně veleúspěšným jezdcem čtyřspřeží Danielem Würglerem (často s ním Petr Vozáb a později Jiří Nesvačil jun. vystupovali na Equitaně v Essenu, nebo ve Friedrichshafenu, v Salzburgu či jinde) a IT specialistou Tomem Kummerem, dali dohromady velice užitečný trenažér pro jezdce spřežení (drezura, parkur, terén, město…).

Později přejedeme do Einsiedeln, kde se nachází benediktýnský kláštěr z 10. století. V roce 1064 se zde objevila první zmínka o klášterním chovu koní a v mnoha odborných knihách je tak uváděn jako první evropský hřebčín. Zásadní obnova kláštera i stájí nastala v 18. století. Prohlédneme si stáje a dle času exteriér, případně interiér kostela. 

Poslední odpolední částí exkurze na švýcarském území bude návštěva kočárovny v Amriswilu u Bodamského jezera. Pak zamíříme do Německa, kde přespíme a v neděli ráno se ještě půjdeme podívat do Muzea Mistra Jana Husa v Kostnici.

Návrat do ČR je naplánován v neděli na pozdní odpoledne (Plzeň) a do 21 hod. bychom měli dojet i do Pardubic. Drobné změny programu vyhrazeny.

Cena exkurze: 6500,- Kč a 350,- Euro. V ceně zájezdu je zahrnuto: cesta kvalitním dálkovým autobusem DPMP, 3x ubytování, 3x snídaně v hotelu, 4x oběd formou balíčku, 3x večeře v hotelu, všechny vstupy do objektů, průvodcovské služby, cestovní pojištění u Generali Česká pojišťovna a různé drobnosti. Platba probíhá až v autobuse.

Přihlášky posílejte do 20. 3. 2025, a to písemně na mail: lenka@gotthardova.cz. Uveďte, prosím, jméno, plnou adresu, rodné číslo (kvůli pojištění), telefon, mail a místo nástupu. Po tomto závazném přihlášení Vás prosím o Vaši jistou účast.

Již se na cestu s Vámi opět moc těším.

LG

Na základě nejrůznějších zpráv na výše uvedené téma, jsem se v prosinci rozhodla napsat dopis, oslovit jím kompetentní osoby a poslat ho do slatiňanských Ozvěn. Mnohá místa věnující se koním jsou opravdu ohrožená – v první řadě k tomu patří Hřebčín Napajedla, koně a stáje při ČZU v Praze – Suchdole na Brandejsově statku,  koně fiakristů na Staroměstském náměstí v Praze, ale třeba i provoz nově opraveného Hřebčína Kopčany na Slovensku a dnes také Muzeum vraníků ve Švýcárně ve Slatiňanech.   

           

                                                                               Kladruby nad Labem 8. 12. 2024

Vážený pane starosto, vážení radní a zastupitelé, vážení občané,

v roce 2025 bude připomínáno 80. výročí příchodu starokladrubských vraníků do Slatiňan (přišli tzv. po kopytě z Průhonic u Prahy do znárodněných auersperských stájí v srpnu r. 1945).

Radní Města Slatiňany (dle zápisu v Ozvěnách) jim k tomuto významnému jubileu připravili velice zvláštní dárek, a to zrušení Muzea starokladrubského vraníka ve Švýcárně. Co k tomu říci?

Město Slatiňany se dlouhodobě profiluje jako místo, kde je koním věnována velká pozornost – kdysi slavné šlechtické stáje s vynikajícími koňmi pro parforsní hony a Velkou pardubickou, později Výzkumná stanice pro chov koní a od roku 1992 Národní hřebčín. Je tam také profesorem Františkem Bílkem založené Hipologické muzeum (čeká na opravu), socha koně v zámeckém parku (krásně zrestaurovaná) a množství lidí, kteří mají rádi koně. A navíc svatý Martin na oltáři v kostele na černém koni…

S koňmi žije lidstvo přibližně 6 tisíc let, mnohokrát je využilo k práci, často zneužilo ve válkách a konečně na přelomu 20. a 21. století se koně stali hlavně přáteli a kamarády lidí, kteří je využívají převážně pro volnočasové aktivity.

Socialismus připravil v naší zemi o život více než půl miliónu koní (po 2. sv. válce bylo v Československu 600 tisíc koní, roce 1985 již jen 45 tisíc koní), zlikvidoval odborníky v oblasti armádního výcviku a později i sportu, neumožnil našim vynikajícím jezdcům (až na výjimku v roce 1960) účast na olympijských hrách, až jsme se ocitli na výkonnostním chvostu Evropy i světa. Tomu by vítěz OH z roku 1928 František Ventura ani nechtěl věřit. Prof. PhDr. MUDr. František Bílek, DrSc., velký zastánce a zachránce starokladrubských vraníků, by také nechtěl věřit, že 80 let po záchraně těchto koní, jim rada Města Slatiňany, které již velice proslavili, nedopřeje ani malé muzeum, věnované jejich záchraně, historii i současnosti.

Myslím, že by se k likvidaci obsahu muzea zcela ojedinělého plemene, které je zmiňováno v souvislosti s Národním hřebčínem Kladruby n. L.  i v UNESCO, měli vyjádřit odborníci, zastupitelé i obyvatelé města Slatiňany. Něco zničit je vždy jednodušší než něco vybudovat.

Město by mělo zorganizovat odborné přednášky na dané téma a řídit se názory odborníků příslušných institucí (Národní hřebčín, Národní zemědělské muzeum, Česká hipologická společnost, ASCHK ČR, ad). Forma muzea jako místa návštěv škol či rodin s dětmi je ideálním prostředím pro první seznamování s koňmi.

Pokud je muzeum v mínusu, je to nejčastější situace muzeí v celé Evropě. V mnoha západních zemích je řada muzeí dokonce zcela zdarma a města takové instituce dlouhodobě plně dotují. Vědí, že investice do kultury a vzdělávání jsou velmi důležité.

Změna náplně muzea je kontraproduktivní – ve Slatiňanech budou všichni návštěvníci očekávat spíše muzeum koní než přírody (navíc by bylo lepší doplnit stávající krásnou okolní přírodu o informační tabule, jmenovky a popisky stromů a flóry, než stěhovat přírodu do budovy). Pro občerstvení lze využít blízké Monaco či restaurace a kavárny v nejbližším okolí.

Muzeum starokladrubského koně ve Švýcárně by mělo zůstat zachováno, a naopak by se Město Slatiňany mělo snažit o jeho další pozitivní a aktivní rozvoj.

Lenka Gotthardová, Kladruby nad Labem

Uprostřed ledna 2025 spatřila světlo světa nová kniha o našem dlouhodobě nejúspěšnějším skokovém jezdci a trenérovi olympionikovi Jiřím Pecháčkovi a jeho ženě vynikající drezurní jezdkyni Zuzaně Pecháčkové. Oba dohromady získali 35 zlatých medailí z Mistrovství Československé a České republiky ve výše uvedených disciplínách a nesčetně předních umístění.

Knihu napsal Pavel Fiala, který se v posledním desetiletí literárně zaměřuje na významné osobnosti jezdeckého a dostihového sportu (Jiří Kocman, Míla Hermansdorferová Schulzová, Pavel Liebich, Petr Vozáb, Libor Štencl, Miroslav Samšiňák…).

Grafické úpravě se opět věnovala Sandra Kocmanová, vnučka Jiřího Kocmana, která má koně a život kolem nich v genech po otci i dědečkovi a každá kniha je jejím uměleckým dílkem/dítkem.

Publikaci vydává Nakladatelství Lenka Gotthardová.

Kniha na více než 380 stranách popisuje ojedinělý životní příběh a sportovní radosti i starosti manželů Pecháčkových a jejich slavných koní. Pro Jiřího Pecháčka byli životními koňmi jistě Amor a Dany a mnoho dalších, pro paní Zuzanu Pecháčkovou Hárka, Komtesa a Lodník.  Text je doplněn téměř dvěma stovkami fotografií, tabulkami z mistrovství republiky a dalších významných závodů obou aktérů. Součástí je i krátké resumé v češtině a angličtině.

Úvodního slova se ujala jednak Lenka Gotthardová, ale i úspěšná jezdkyně a majitelka stáje Barbora Tomanová a také velmi zkušený veterinární lékař Zdeněk Krupil. V knize najdete i kapitoly věnované synovi Markovi Pecháčkovi, bratrovi Jiřího Jaroslavu Pecháčkovi a také závodnímu souputníkovi Andreji Glatzovi z Bratislavy.

Jiří Pecháček se 3x připravoval k účasti na OH, 2x mu to komunistický režim, stejně jako některým dalším, znemožnil a podařilo se mu to až napotřetí v roce 1992 do Barcelony. 

Hledání vhodných sportovních koní bylo dlouhodobým nelehkým úkolem rodiny Pecháčkovy. Někdy měli trochu štěstí, jindy to byl dlouhý proces přerodu, než koně dosáhli svých úspěchů. Jiří vždy zdůrazňoval, že za jeho úspěchy mohou koně, které jezdil, ale my víme, že za úspěšnými výsledky ve většině případů byl právě jeho trpělivý přístup a systematický výcvik, pokora, cit a šestý smyl pro koně. Jiří Pecháček reprezentoval naši zemi více než 40 let na mezinárodních skokových závodech, zúčastnil se více než 50 Pohárů národů a je dosud jediným držitelem Zlatého odznaku FEI ve skokových soutěžích v naší republice.

Knihu si můžete objednat na www.konskeknihy.cz nebo na www.gotthardova.cz (lenka@gotthardova.cz) nebo se pro ni zastavit v Kladrubech nad Labem osobně. Také bude dostatek příležitostí si knihu pořídit v rámci besed a autorských čtení, která se budou v průběhu roku konat.  První proběhne právě v Kladrubech nad Labem, a to v pondělí 17. 2. od 18 hodin v klubovně Střední školy chovu koní a jezdectví.

PS. Pokud by nastala změna termínu, bude zde včas uvedena aktuální informace, stejně tak budou doplněny další termíny besed o:).