Nový rok 2022 a nové cesty

Kostel sv. Gottharda v Modřicích u Brna

Vážení a milí přátelé,

ráda bych Vám popřála do nového roku pevné zdraví, dostatek sil a energie ke zvládání všech úkolů, ale také hodně spokojenosti, radosti a pocitu zadostiučinění o:))).

Další novoroční pozdrav je z kategorie svatých Gotthardů, tentokrát z Modřic u Brna. Moc krásný kostel. Až budete cestovat tím směrem, doporučuji tam krátce zastavit…

Co se týká cestovních plánů na rok 2022, tak se budeme ještě držet spíše v naší zemi a jen tak trochu vyjedeme za hranice. V průběhu jara si upřesníme, kam pojedeme. Zatím je v plánu Litomyšl, Vysoké Mýto a Zámrsk. Do Německa bychom si mohli odskočit na konci června (neděle) na akci Titanen der Rennbahn – organizátoři totiž chtějí skončit a tak bude poslední šance tuto velkolepou show chladnokrevných koní vidět. Možná zajedeme ještě do Kopčan a do Bratislavy na dostihy (uvidíme)…

Čas však rychle utíká a již se nám blíží rok 2023, kdy jsme si říkali, že bychom mohli jet do Liverpoolu. Karel kníže Kinský zde slavně zvítězil v roce 1883 a tak se nám blíží 140. výročí této výjimečné události. Lístky se zřejmě budou muset koupit již na jaře 2022. Zatím počítejte s týdenní cestou autobusem, zajímavými zastávkami, ubytováním, stravováním a lístky. Popřemýšlejte o tom, další informace se budu snažit dodat rovněž v průběhu jarních měsíců.

Mějte se všichni co nejlépe. Hodně zdraví Vám, Vašim blízkým a Vašim koním přeje Lenka Gotthardová

Karel Roubal – mistr sedlářský

     V jednom z posledních pražských zájezdních hostinců poblíž Národního divadla se 15. února 1931 narodil plavec, jezdec, sedlář, trenér a rozhodčí pan Karel Roubal.  Muž, který závodně hrál v první lize vodní pólo, aktivně jezdil na koních a jako znamenitý sedlář a trenér mohl podle zakázek hodnotit jezdce: „Kde chybí umění, nahradí to řemení“.

     Jak mohla být životní pouť sedláře Karla Roubala přímá a mnohonásobně prospěšnější pro stovky či tisíce koní a lidí, nebýt čtyřiceti ztracených let v socialismu, která jsou ještě dnes schopni někteří všehoschopní obhajovat. Právě když se K. Roubal vyučil ve váženém pražském sedlářství Gabriel & Mikulanda na Národní třídě a chtěl se začít věnovat svému vysněnému povolání, přišel rok 1948.

      Krátce tedy pracoval v sedlářském družstvu a poté dva roky strávil – místo na vojně – v dolech v Břežánkách u Mostu v táboře PTP (Pomocný technický prapor = Vojenský tábor nucených prací, viz Švandrlíkovi Černí baroni, ale nebyla to taková legrace jako ve filmu). Druhou polovinu padesátých let se mu podařilo pracovat v téměř jediném a po celé zemi známém „Specielním sedlářství“ u pana Františka Vojíře. Toto sedlářství existovalo až do konce osmdesátých let v Praze v Maiselově ulici, kde plynule přešlo v obchod s jezdeckými potřebami paní Hany Mikoláškové. Na konci padesátých let se Karel Roubal oženil a bohužel sedlářský plat vůbec nemohl uživit jeho rodinu, a tak na deset let přesedlal na práci řidiče z povolání – ovšem pro jezdecký klub.